Takže někteří lidé půjdou nejprve k lékaři, neboť budou chtít recept a tito lidé dobře činí. Tím totiž budou mít chorobu i zapsánu a v stáru jsou tyto záznamy někdy důležité.
Ti druzí nebudou lékaře obtěžovat takovou prkotinou a rozhodnou se pro samoléčbu. Což je ovšem špatně, protože pokud není choroba pod kontrolou, mohou se z ní vyvinout velmi nebezpečné věci. Takže je lepší přece jen lékaře vyhledat, i když to máte rádi jako oheň vodu.
V obou případech však tito lidé v lékárně skončí, a to jedno jak se k ní dostali.
Nu a nyní se dostáváme k dalším výhodám a nevýhodám. Ti, co byli u lékaře jsou zde v nevýhodě. Protože paní doktorka jistě nejdříve nezavolala a nepoložila dotaz, zda léky mají. Takže dostane pár kousků a ty další půjde shánět jinam. Teprve jako starý a polomrtvý kmet dostaví se domů, kde jej již stejně nikdo nepozná a je vyhozen na ulici. Zde prodává těžce sehnané prášky, aby měl na nocleh. Jeho další osudy již sledovat nebudeme.
Člověk, který přišel do lékárny přímo je ve výhodě v tom, že mu léky dává sám lékárník. Tudíž mu necpe něco, co zde dávno nemá a co nejspíše v uplynulých dvaceti letech neviděl. Nabízí, co je, a tak odpadá nemocnému běhání po jiných lékárnách.
Proč některé léky jsou a proč některé nejsou o tom by nám mohl vyprávět někdo z distribuce léčiv. A ten nám poví asi tolik, že když lék výrobce vyrábí, není problém jej k lidem dostat. Ale oni musí vědět kam jej přivézt.
Tudíž je na to musí někdo z lékárny upozornit, takzvaně jim dát echo a objednat je. Člověk určený do přímé distribuce léčiv je pak naloží a přiveze. Jak znovu opakuji, musí vědět kam. On nemůže popadnou balík léků a ptát se v lékárnách, zda jej nechtějí.
Na modelové situaci tedy vidíme, že dodavatel léků je v tom v podstatě naprosto nevinně. Takže až příště půjdete do lékárny…
